(Ne)doceněný

Zdeněk Pešánek
portrét Zdeňka Pešánka

Český sochař, architekt, průkopník v oblasti světelně-kinetického umění

Zdeněk Pešánek, kutnohorský rodák, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (studoval sochařství u Jana Štursy, soukromě pak architekturu u Jana Kotěry), sochař, architekt a velký experimentátor v oblasti světelně-kinetického umění. Jaký vztah měl ke Kutné Hoře a jakou inspirací mu byla v jeho celoživotní tvorbě?

Zdeněk Pešánek se narodil 12. 6. 1896 v Sokolské ulici v Kutné Hoře, v domě č. p. 495, matce Marii Pešánkové (modistce) a otci Karlu Pešánkovi (bernímu příručímu). Matka pocházela ze známé kutnohorské varhanářské rodiny Mölzerů, z jejichž rukou vzešly např. první pneumatické varhany v Čechách i varhany pro Chrám sv. Víta. Zájem o technické dovednosti a vztah k novým technologiím u Zdeňka Pešánka vzbudil jeho strýc Antonín Mölzer, zabývající se konstrukcí právě tohoto nástroje a jeho inovacemi. Díky němu Zdeněk Pešánek začal vnímat varhany „jako dílo syntetické povahy – v podstatě mechanický základ hudebního nástroje zasazený do sochařsky bohatě zdobené schránky –, hrající objekt, a přesto technicky složitý mechanismus“ [1]. Na konci 19. století prošly varhany zásadním vývojem – k jejich pohonu byla nově používána elektřina. Práce s elektřinou i konstrukční řešení varhan se tak stalo jedním z prvních impulsů pro tvorbu Pešánkových světelně-kinetických soch: Barevných klavírů – objektů propojujících elektřinu, hudbu a světlo. Hrou na barevný klavír se před zraky diváků měnila hudba v barevné divadlo světelných tvarů promítaných na zeď. Objekt obsahoval barevné žárovky, které se rozsvěcely po stisknutí jednotlivých kláves. Jejich světlo procházelo skrz šablony s vyřezanými základními geometrickými tvary. Tímto objektem-nástrojem si Zdeněk Pešánek vydobyl jedno ze svých dvou světových prvenství. Barevný klavír se stal prvním světelně-kinetickým objektem na světě.[2]

Počátky Pešánkova zaujetí pro proměňující se barevné světlo jsou přisuzovány návštěvám chrámu svaté Barbory, kam celý život často a rád chodil. Okouzlovalo ho zejména světlo procházející chrámovými vitrážemi, rozehrávající hru barevných stínů na chrámových sloupech.

Barevné klavíry Zdeněk Pešánek zamýšlel vyrábět ve velkých sériích. Snil o tom, že se tento nástroj dostane do každé rodiny, ve které bude svou poslechovou i vizuální hrou zpříjemňovat poobědová nedělní odpoledne. V neposlední řadě doufal, že se stane standardním prostředkem neslyšících, kterým tak dokáže navodit rytmus a náladu přehrávané skladby. Barevný klavír bohužel, stejně jako většina Pešánkových děl a návrhů, zůstal v té době bez větší odezvy veřejnosti. V roce 1942 byly všechny jeho tři existující exempláře zničeny.

Důležitým materiálem a zároveň vyjadřovacím prostředkem objevujícím se v dílech Zdeňka Pešánka byly neonové trubice. Ve 20. letech 20. století začaly přibývat v ulicích Prahy ve formě neonových reklamních nápisů. Zdeněk Pešánek jich také několik navrhl, např. pro obchodní domy Baťa na Václavském náměstí či Efraima Löbla na Můstku. Hlásal, že i reklama by se měla stát uměleckým dílem a svou vizualitou reagovat na architekturu místa, pro které vzniká. Reklamu pojímal komplexně, ve vztahu k celému městu – jeho architektuře i dalšímu pouličnímu osvětlení. Snil o organizaci světel všeho druhu na území moderního velkoměsta: iluminace městských celků se nebude organizovat „libovolně, jako v kaleidoskopu, nýbrž podle přesného, předem vypracovaného plánu, až k jakési orchestrální souhře, plné dosud netušených nálad“.[3]  Práce s neonovým světlem ho fascinovala a začala se promítat i do jeho sochařských děl. Používáním neonu jako uměleckého výrazového prostředku předběhl vývoj umění nejméně o 30 let.

V roce 1930 vzniká jeho jediná realizovaná světelně-kinetická plastika určená pro venkovní veřejný prostor. Umístěna byla na střechu budovy Edisonovy transformační stanice v Praze. I ona si získala své prvenství, je považována za první veřejnou světelně-kinetickou plastiku na světě. Programovatelný světelný objekt symbolizuje oslavu globální elektrifikace, spojení člověka s vesmírem a počátky nové kosmické epochy. Socha využívala zautomatizovaného mechanismu barevného klavíru. „Její pravidelné produkce vždy od sedmi do osmi hodin večer měly charakter scénicky působivé světelné light show, odehrávající se na jakémsi ‚pódiu‘ (střeše přístavku), při níž byla zároveň měnícími se barevnými světly – červeným, zeleným a modrým – ozařována zadní volná stěna za plastikou …“[4] Tato socha, stejně jako další realizované Pešánkovy objekty, vznikla za finanční podpory Elektrických podniků hl. města Prahy. Zde Pešánkův strýc, Eustach Mölzer, vykonával funkci předsedy správní rady a svým postavením značně dopomáhal k realizaci jeho soch. Tzv. Edisonka neměla dlouhého trvání, počátkem 30. let zanikla pro špatnou údržbu. Dnes před správní budovou PRE, a. s., můžeme vidět pouze její repliku v polovičním měřítku, pocházející z rukou českého umělce Federica Díaze.

Uznání své práce se Zdeněk Pešánek dočkal až v roce 1937 na Světové výstavě v Paříži. Za svá díla 100 let elektřiny a Světelná fontána obdržel zlatou medaili. Setkal se s úspěchem, který by mu jistě pomohl v další tvorbě, kdyby nezačala válka. Ta více méně ukončila jeho dráhu světelně-kinetického umělce. Zemřel v zapomnění 21. 11. 1965.

[1] Zemánek Jiří, Horák Ondřej: 21112010 Zdeněk Pešánek. GASK Kutná Hora, s. 8

[2] Pečinková Pavla: Je třeba si vybrat. Společnost pro Revolver Revue Praha, s. 90-91.

[3] Zemánek Jiří a kolektiv: Zdeněk Pešánek 1896-1965. Národní galerie v Praze, s. 154

[4] Zemánek Jiří a kolektiv: Zdeněk Pešánek 1896-1965. Národní galerie v Praze, s. 138

Dílo

Realizovaná díla

  • Barevné klavíry (1922-1927); nezachováno
  • socha Film (1928); nezachováno (replika Lukáš Rittstein/ Národní galerie v Praze, jako dlouhodobá zápůjčka v GASK (Galerie Středočeského kraje) )
  • cyklus kinetických plastik Sto let elektřiny (1932-1936); nezachováno (existují modely/ Národní galerie v Praze, Galerie Benedikta Rejta v Lounech)
  • první veřejná světelně-kinetická plastika na Edisonově transformační stanici (tzv. Edisonka) (1929-1930); nezachováno (replika Federico Díaz/ budova PRE)
  • plastika pro výzdobu hlavního vchodu budovy Elektrických podniků hl. města Prahy (1936); nezachováno (replika Federico Díaz/ budova PRE)
  • Mužské a ženské torzo – součástí fontány lázeňství (1936); Národní galerie v Praze
  • Ležící torzo – součástí fontány lázeňství (1936); Národní galerie v Praze
  • model Fontány lázeňství (1936); nezachováno (autorská replika z r. 1959 je k vidění v Galerii Benedikta Rejta v Lounech)

Výstavy

 

  • Umělecko-průmyslové muzeum/ Světelné plastiky (1936)
  • účast na kolektivní Světové výstavě umění a techniky v Paříži (1937)
  • Galerie na Karlově náměstí v Praze/ Světelné plastiky (1969)
  • Galerie Benedikta Rejta v Lounech/ Světelné plastiky (1969)
  • Galerie Felixe Jeneweina v Kutné Hoře/ Pocta Zdeňku Pešánkovi (Pavel Opočenský / Stanislav Zippe) (1996)
  • Národní galerie v Praze/ Zdeněk Pešánek (1996-1997)

 

Knižní publikace

  • Kinetismus (1941)

Otakar Vávra, František Pilát (1930-1931) / experimentální film inspirovaný Pešánkovou Edisonkou: